UČÍME SE SPRÁVNĚ FOTBAL

Je velice důležité, aby rodiče znali trenérskou filozofii trenérů, znali jejich názory a způsob, kterými chtějí děti učit sportovním a fotbalovým základům. Správná spolupráce mezi trenéry, rodiči a dětmi spočívá mimo jiné v tom, že rodiče říkají dětem stejné názory, jako trenéři a ne jiné. Na stránkách školičky v sekci „TV Fotbal“ jsou vložená velice poučná videa, která vám po zhlédnutí pomůžou pochopit zásady dětského fotbalu. https://cms.skjicin-skolicka.webnode.cz/tv-fotbal/ . Níže bychom vám chtěli představit koncepci, kterou bychom chtěli prosazovat a prosíme všechny rodiče, aby ji vzali za své a pomohli tak s výchovou (svých)malých fotbalistů.

Děkujeme, trenéři…

1. Zaměření školičky:

Během působení v naší fotbalové školičce si dětí osvojují základy pohybových aktivit a prvky kopané. Výchova dětí bude probíhat ve dvou skupinách, z nichž první, kterou tvoří děti ve věku 4 - 5 let se orientuje především na pohybová cvičení a pohybové hry, druhá s dětmi ve věku 6 - 7 let je už navíc zaměřena na základy individuálních fotbalových dovedností.

2. Jaké a jakým způsobem budeme děti učit individuální fotbalové dovednosti?

Nejdůležitější činnost s míčem u dětí tohoto věku je chtít udělat kličku. Odnaučit děti mít první myšlenku nakopnout míč, který k nim přišel, ale vzít si ho pro sebe, běžet s ním a udělat kličku. Až se děti toto naučí, začneme děti navádět k tomu, že třeba po jedné kličce můžou zkusit přihrát. Ale pouze MOHOU – NEMUSÍ. Přihrávky a kombinaci se naučí využívat postupně. V 6-7 letech nemají umět fotbal, ale postupně se ho učit. Teď je nejdůležitější klička = rychle z místa pryč. Tedy individuální dovednosti, nikoli tým. Tyto dovednosti budeme děti učit formou povídáním si s nimi a formou otázek provokující myšlení dítěte.

Příklad otázek:

Trenér: Myslíš, že když jsi míč jen tak odkopl, že dáš někdy gól?

Dítě: Ne.

Trenér: Jak je to tedy lepší příště udělat?

Dítě: Běžet s míčem k bráně“.

Je to účinnější, než dětem dávat příkazy typu „musíš - nesmíš, udělej – neudělej“. Neustálé příkazy a instrukce brání dětem v rozvoji herní inteligence. Až se naučíme základním individuálním dovednostem, můžeme se učit rozehrávat a nahrávat. A znovu formou otázek a odpovědí. „Komu nahraješ? Co musíš udělat, když chceš přihrávku? Poběžíš k hráči na dva metry? Tento způsob je opět účinnější, než dětem přikazovat např.„nahraj Pepovi“.

3. Jakým způsobem se budeme s dětmi učit základům fotbalové hry?

Zejména u těch nejmladších dětí by měla být snaha o to, aby hrály na postech útočníků a obránců až velmi druhořadá. Půjde nám sice o to, aby ve hře pochopily, že nemají všichni běžet za míčem, ale rozdělením rolí na obránce a útočníky, jak je tomu vidět na turnajích, je většinou kontraproduktivní. Děti by měly postupně pod vedením trenérů přijít na to, co je ve hře výhodné. Žádné rozdělení obrana/útok. Děti se pak zapichují na svých místech a místo dravosti a dovedností podporujeme taktiku, která je dána omezením, a to jsou bariéry tvořivosti a zápalu pro hru. Budeme děti učit přemýšlet, ne dodržovat nařízení. Budeme si s dětmi říkat a děti si samy odpovídat, ne kde by měli stát, ale kam by si měli naběhnout, aby se dostaly k míči. Nikomu nebudeme říkat: „Ty jsi obránce, stůj vzadu, ty útočník, tak stůj vpředu“. Budou to jejich volby, jejich orientace, ať se sami učí. Budou tu stále otázky: „Co uděláš, když ztratíš míč? Můžeš získat míč, když budeš stát a koukat? Kolik hráčů půjde získávat míč do chumlu? Kde si počkají ostatní? Je to delší cesta, než příkazová, náročná, ale pevnější, která nedělá z dětí loutky, na které trenér křičí a rozhoduje za ně.

4. Otázka brankáře

Budeme se snažit v brance střídat všechny děti, které budou chápat hru. Lépe si tak uvědomí, až budou ve hře, co pomůže brankáři, který může těm na stranách přihrát nohou nebo hodit rukou po zemi. Všechny děti by se měly naučit míč chytat a házet, padat bez míče, i za míčem a nebát se ho.  

5. Co je v dětském utkání to nejdůležitější?

Již pěknou řádku let se u trenérů mládeže, ale i u řady rodičů objevuje názor, že výsledek utkání (rozuměj skóre) není u dětí to nejdůležitější. Většina dospělých pohybujících se kolem mládežnického fotbalu cítí, že na tom něco je, ale objevují se i extrémními projevy tohoto názoru, kdy například trenér, jehož družstvo prohrálo utkání nejen, co se týče skóre, ale i co do způsobu, kvality hry, si bral jako argument, že výsledek (stále ještě rozuměj skóre) přece není nejdůležitější. Jistě měl pravdu, ale pokud říkáme A, je třeba říct i B: Co je tedy v dětském utkání nejdůležitější, co je vlastně jeho výsledkem? (není to skóre).

a) způsob hry jednotlivců (hra týmu až v druhé řadě):

Konstruktivnost hráčů (v čím těžší jsi situaci, tím spíše si s ní zkus individuálně poradit). 

Ofenzivní projev (tlačení se do útoku)

Zdravě agresivní, sebevědomý herní projev, chuť hrát

Příklad správného způsobu hry dětí:

Brankář nevykopává, snaží se hrát s míčem po zemi. 

Hráči se po zisku míče jej nezbavují, ale snaží se individuálně si poradit. 

Všichni hráči na hřišti prokazují snahu a odvahu obcházet soupeře, nezastavují se před soupeřem a neřeší situace alibisticky, podle  hesla: Hlavně neudělat chybu. Nebojí se riskovat.

Hráči po ztrátě míče ihned nahánějí soupeře, snaží se mu míč vzít, nečekají, co s nimi soupeř provede

b) prožitek dětí, zábava:

Pokud z nějakého důvodu mají děti z utkání spíše negativní zážitek (nadávky, výčitky dospělých, velký stres během hry), potlačuje to jejich herní iniciativu a sebevědomí, ohrožuje to jejich zájem o další účast a nemůže dlouhodobě docházet k růstu výkonnosti, k učení se. Zásadně důležité je proto ze strany dospělých (trenéři, rodiče) omezit zdroje negativních prožitků u dětí. Mezi nejčastější patří: strach z chyby, selhání, přílišná závislost na výsledku utkání. Nevyčítejme hráčům chyby, pokud kritizujeme, tak konstruktivně a pozitivně a především trenér. Pokud hodnotí utkání otec, tak hlavně pozitivní momenty. Neříkejme hráčům: „Musíš vyhrát.“ „Nesmíš“, „ musíš“ nepatří do dětského fotbalu!

Proto trenéři a rodičové, předhánějme se v tom, jak jsou naši hráči v utkání kreativní, kolik si vytvářejí šancí, kdo víc útočí, kličkuje. Nechme děti, aby si fotbal užili a zapomeňme občas na to, že na stěně svítí ukazatel skóre.

Příklad pozitivního fotbalového utkání dětí:

Děti hrají s plným nasazením, zaujetím, hra se přelévá ze strany na stranu, hráči dělají spoustu individuálních chyb, protože ztrácejí míče při individuálních akcích nebo při riskantních přihrávkách, přesto se znovu a znovu snaží obcházet soupeře, nikde ani náznak ztráty sebedůvěry. Nikde žádný ukazatel skóre, trenéři stojí u lajny a povídají si střídajícími hráči o hře, rodiče obou družstev tlaskají po každé pěkné akci kteréhokoli týmu!

6. Fandit nebo radit?

Jaké informace musí hráč (dítě) během utkání zpracovávat? Kolik a jaké pokyny je schopen vnímat během utkání, před utkáním, o přestávce? Jakým způsobem se rozvíjí herní inteligence ve fotbale? Pomáhají hráčům pokyny během utkání? Pokud ano, tak které? Z odpovědí na tyto a další otázky vyplývají závěry nejen v oblasti koučování hráčů ze strany trenérů, ale i k problematice chování rodičů při utkáních.

Nejprve si analyzujme množství a druh informací, které musí hráč během utkání zpracovávat:

V prvé řadě musí neustále vyhodnocovat dění na hřišti a dle toho se rozhodovat, jak se zachovat v konkrétní herní situaci (zda přihrát nebo jít sám, zda vyrazit proti míči nebo ne, komu přihrát a proč,…). I když zrovna není blízko míče, musí neustále měnit svoje postavení vzhledem k vývoji situace. Musí při tom brát do úvahy jednak prvky učené v tréninku. Hráč musí spoustu těchto otázek řešit od prvního do posledního hvizdu!

Tak, a teď mu do toho začne z lajny dávat další, aktuální pokyny trenér – to je další prvek, který musí hráč během utkání dobře vnímat, protože trenér se mu snaží pomoci, poradit a připomínat, jak se v určitých situacích zachovat v souladu s principy učenými v tréninku. Do teď by se to asi dalo ještě zvládnout.

Ale co když do toho ještě začne radit rodič, příbuzný, známý? Co když, jak se to často stává, mu říká něco jiného, než mu řekl trenér v kabině? Když zareaguje na pokyn rodiče a trenér mu vyčte špatné řešení, jak se asi hráč cítí? Je to vůči němu spravedlivé?

Další otázkou, je způsob rozvíjení herní inteligence.

Pokud hráč neustále během utkání slyší pokyny: střílej, přihraj Honzovi, tam neběhej, tam běž, udělej to, nedělej tamto“, jak potom můžeme očekávat, že vychováme hráče, který bude brát zodpovědnost v rozhodujících chvílích utkání na sebe, že bude řešit herní situace samostatně, sebevědomě?! A je tedy hlavní úlohou koučování hráčů, dětí především, neustále napovídat hotová řešení situací a s hráči tak po hřišti pohybovat jako s loutkami, nebo je na správná řešení jen navádět a pomáhat jim, aby na něj přišli sami?

Proto, prosím, rodičové, příbuzní, známí, dětem během utkání fanděte, jak jen to jde, ale neraďte. Nám i Vám bude časem odměnou inteligentnější, situace samostatně řešící hráč a sebevědomější člověk.

ZÁSADA: „ Rodiče fandí, neradí!“